Debutní nahrávka finské skupiny DREAMTALE nás bere do říše za naším světem, daleko od reality, do světa snů a fantasie. A nechť nás na naší pouti provází rychlá, ale melodická hudba. Zpívejme si chytlavé refrény a poťukávejme si prsty při kytarových sólech. Ach ano, máme tu další čistokrevnou speed metalovou nahrávku.

Světy mimo naší realitu, fantastické příběhy, jsou nosným tématem speed metalové hudby, ať už si nese přízvisko epická, symfonická, fantasy či jiné. Nejinak je tomu i u prvního alba DREAMTALE. Téma je to natolik otřepané, že jej již není třeba dále rozvádět. Zaposlouchejme se tedy do hudby samotné, ať můžeme posoudit, nakolik se od zbytku světa odlišují v tomto ohledu.

Album začíná pomalou hrou na piano. Pěkná melodie, bez zbytečných efektů a fanfár. Piano vystřídá elektrická kytara, převezme melodii a stejně pomalu pokračuje, aby se ke konci tohoto velmi pěkného instrumentálního úvodu opět prostřídala. Je zde více než patrný cit pro napsání výborné instrumentálky bez zbytečné kýčovitosti. Nenásilně se první skladba přenese do druhé, „Memories Of Time“, již poctivou speedařinu. Rychlý rytmus jako podklad a zpěvný, melodický refrén. Jde o první počin této party, takže nějaké instrumentální mistrovství by bylo nefér očekávat, proto jsem se spíš zaměřil na to, abych našel na jejich albu něco nového, nebo alespoň pár zajímavých nápadů. Trochu jiný přístup k pojetí speedu by v dnešní době byl jistě vítaný. Jenže od prvních tónů druhé skladby až ke konci alba mám pocit, že tohle jsem již někde slyšel, jenže mnohem lépe zahrané. Řečeno na rovinu, jestli autor muziky DREAMTALE nikdy v životě neslyšel GAMMA RAY, tak je Země placatá jak ve středověku. S takto pěknou napodobeninou se jen tak nesetkáte. Teď pochopitelně nemám na mysli výkony kytaristy, ty jsou mimochodem dost nevýrazné, ale celkový dojem z písní. Ještě že jsou tu klávesy, zachraňují prázdná kytarová místa a celé album halí do trochu slušného kabátu a atmosféry. Ale stačí to? Dost těžko. Bez špetky inovátorství se i sebelépe zahraná píseň (což není tento případ) topí v bažinách průměru, odkud je nevyseká ani poměrně schopný zpěvák, kterému v některých písních sekunduje i ženský vokál. A zatímco tu píši, tak mi tu hraje „Man On Mission“. Ne ba ne, ta melodie byla drobet jinak! Jo aha, já mám stále ještě puštěný DREAMTALE!? A která to tedy je? Ono je to vlastně jedno. Celé toto album je pořád to samé dokola.

A co říci závěrem ? Melodický speed metal, který se snad ani nesnaží tvářit jinak než jako kopie slavnějších a především nápaditějších skupin. Album, na kterém je ze všeho nejlepší čtyřminutová úvodní instrumentálka. Absolutní průměr. A víte co, zapomeňte na DREAMTALE a běžte si pustit „Land Of The Free“.